K příležitosti výroční konference Fóra 2000 uskutečnila v pondělí 12. října pražská redakce cafebabel Praha diskuzi s profesorem Janem Švejnarem a Luďkem Niedermayerem na téma: „Hospodářská krize: americký vs. evropský přístup“.
Oba diskutující nejdříve vystoupili s úvodními do tématu zasazujícími příspěvky, které se věnovaly zhodnocení uplynulého roku, který byl významně ovlivněn finanční krizí. V průběhu roku se vlády předháněly v protikrizových opetřeních, které měly posloužit k oživení jejích ekonomik.
Jak Jan Švejnar, tak Luděk Niedermayer se shodli, že rozdíly mezi oběma kontinenty jsou daný historickou zkušeností a prakticky zrcadlí i dnešní dobu globalizace. V USA se rozhodly pro gigantický chvilkový stimul svého hospodářství s tím, že ekonomika na tento obrovský stimul musí zareagovat pozitivně, tedy růstem. V Evropě, která je v těchto ohledech více tradicionalistická, se prosadila postupná opatření a de facto drobné korekce. Výstup těchto řešení by mělo mít za následek pomalejší evropské oživení ve srovnání s tím americkým. V případě České republiky se oba diskutující shodli, že legislativní opatření přišla neúměrně pozdě, a ještě k tomu vycházela z původního špatného předpokladu.
Vzrušenou výměnu názorů přineslo téma šrotovného. Prakticky všichni (i hosté v sále) se sjednotili na tom, že jde o diskriminační opatření, kterému ale musíme připsat jeden výrazný klad – zastavení volného pádu zejména evropských ekonomik, které jsou velmi vázány na automobilový průmysl.
Navzdory tomu, že debata byla na poměry cafebabel Praha docela oficiální, nesla se v poklidném a uvolněném duchu okořeněným humorem obou mluvčích.
Debata je doprovodnou akcí konference Forum 2000: „Otevřenost a fundamentalismus v 21. století“, 12. – 14. 10. 2008
Přestože zastupují politické strany z odlišných pólů politického spektra (ČSSD, resp. ODS), dokázali se během naší debaty u šálku výborné kávy několikrát shodnout. A to je i cíl veškerých aktivit všech redakcí cafebabel.com - vytvářet platformu pro dialog a diskutovat zásadní otázky evropské současnosti v klidu a s nadhledem, nejlépe v inspirativním kavárenském prostředí. Na naší poslední debatě prezentovali zmínění politici rozdílné pohledy na budoucnost evropské integrace - od jejího dalšího prohlubování, přes zachování statu quo až po možnost zpětného předávání pravomocí z unijní na národní úroveň. Diskutována byla i potřeba skutečně evropských politiků, kteří přicházejí s evropskými tématy a nezaměřují se pouze na partikulární národní zájmy. 
Otázky z publika směřovaly například na potřebu ústavního dokumentu na evropské úrovni, jeho charakter, délku a přehlednost (např. v porovnání s podobným dokumentem NATO). Dále diváky zcela zaplněné kavárny zajímala problematika společné zahraniční a bezpečností politiky a prohloubení spolupráce v této oblasti (např. ve vztahu k výročí mezinárodního zásahu v Kosovu v roce 1999), otázka ratifikace Lisabonské smlouvy v České republice a Irsku a v neposlední řadě také působení lobbystů v Evropském parlamentu a jejich vliv na evropskou politku.
Než se pustím do zodpovězení zmíněné otázky je nutné zmínit, že problematika protekcionalismu, jak zmínil Vítek v minulém příspěvku, se zdá být nepříliš pravděpodobná, ale opak je pravdou. Pominu-li fakt, že uvedení faktického protekcionalismu by bylo z hlediska evropského práva protiprávní, tak by znamenalo poškození nejen států, které mají své hospodářství závislé na exportu, ale v konečném důsledku by výrazně poškodilo i země, které by protekcionalismus uplatnily. Na takové situaci by nejspíše nejvíce vydělali odpůrci neoliberalismu…
Ve velkých ekonomických problémech se v za posledního půl roku ocitlo hlavně Lotyško, Maďarsko a nově o půjčku od MMF zažádalo i Rumunsko. Jedná se o země, které budou slavit 5leté výročí vstupu do EU. Maďarský premiér se na mimořádném summitu o hospodářské krizi pustil na velmi tenký let s výzvou o finanční pomoc středovýchodnímu regionu EU. Na jednu stranu byl tento návrh smeten ze stolu, ale hned druhým dechem se překvapivě německá kancléřka Merkelová zaručila, že pomůže postiženým státům. Lze to chápat jako pěkný dárek k 5. výročí…
Neberme nyní právní rámec EU a zamysleme se nad principem tohoto gesta. Je správné, aby někdo cizí doplácel na nehospodárnou politiku např. Maďarska, o jehož fiskálních problémech se mluvilo již před více než rokem. Na jednu stranu byli jako viníci finanční krize označováni nezodpovědní bankéři, kteří nehospodárně nakládali se svěřenými prostředky? Proč nelze uplatnit stejný princip v případě „žehlení“ státních dluhů? Samozřejmě, že není řešením propadnutí Maďarska do velkých hospodářských problémů, ale toto lze hodnotit jako ukázkové neefektivní vynaložení obrovských finančních prostředků. Zatímco tahoun evropské ekonomiky (Německo) bude vynakládat nemalé prostředky k oživení ekonomiky, budou se v Maďarsku politické strany předhánět v populismu, kdo a co nabídne na řešení krize.
Celosvětová krize dolehla i na členské země Evropské unie. A právě nyní uvidíme, na jak pevných základech stojí. Evropská společenství vznikala jako hospodářská společenství a politická spolupráce přišla až vzápětí. I řada odpůrců prohlubování evropské integrace oceňuje její pozitivní ekonomické stránky. Existuje zde obrovský vnitřní trh se známými čtyřmi svobodami (volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu), kde padly veškerá cla, kvóty a jiné překážky, dříve tak charakteristická pro obchod mezi státy. Všechny členské země se k tomuto projektu přihlásily a zavázaly se jej dodržovat a podporovat. Černé na bílém to stojí v zakládajících smlouvách a jejich novelizacích. Vše se zdálo být v pořádku a debaty nespokojenců ohledně přechodných období, která zmíněné svobody dočasně omezují, končily vždy konstatováním, že za pár let padnou i ty poslední bariéry a celý projekt se rozeběhne naplno. Jenže nám do toho přišla krize. A jako první nezazněl z Evropy hlas, že země musí zůstat jednotné a všichni musí táhnout za jeden provaz. Kdepak. Jako první se nad Unií nesl hlas hyperaktivního francouzského prezidenta Sarkozyho, který chce domácí průmysl ochránit nástroji ekonomického nacionalismu a protekcionismu. A je to tady. Když jde do tuhého, je přeci potřeba myslet především sám na sebe. Nebo ne? Co na tom, že se protekcionismus v dějinách ukázal jako krátkozraké řešení. Hlavní je ukázat, že jsme schopni rychle řešit naléhavé problémy současnosti. Po nás potopa.
Česká republika – coby země v současné době předsedající EU – před podobnými snahami varovala s poukazem na základní principy evropské integrace a připomněla ostatním státům dodržování zásad evropského primárního práva. Je skutečně s podivem, že prezident země, která stála u zrodu celého integračního projektu a vždy se prezentovala jako jeho motor, se nyní hlásí k zastaralým principům ekonomické regulace, které podkopávají základy onoho pomyslného Maastrichtského chrámu. Skoro to vypadá, jako kdyby prezident Sarkozy nečetl klasické dílo francouzské literatury z pera Alexandra Dumase Tři mušketýři. Pokud si ale nevzpomněl na heslo Jeden za všechny, všichni za jednoho, měl si aspoň vzpomenout na základní hodnoty EU, mezi které patří bezpochyby také solidarita.
Za prvé, souhlasím s názorem Alexandra Vondry, který řekl, že Guantánamo je hlavně a především americkou záležitostí. A tou i má zůstat. Nemyslím, že Spojené státy někdy konzultovaly založení věznice s někým z Evropy a taky si nemyslím, že někdo z Evropy má tou „čest“ vyšetřovat 11/09.
Z toho taky vyplývá, že nikdo z Evropy by neměl na sebe brát i sebemenší odpovědnost za toto „notoricky známé zařízení“. Jedna věc, z které mám strach je, že rozhodnutí přijmout byť jen jednoho z těchto vězňů by mohlo způsobit vlnu pozdvižení /nepokojů?/ v částech Evropy, které jsou obývané početnou muslimskou menšinou. Tohle by mohl být docela úspěšný recept na to, jak se stát součásti antiamerického „feelingu“ na celém světě.
F. W. Steinmaier pochválil Rusko, že stáhlo svůj úmysl rozmístit rakety krátkého doletu z kaliningradské oblasti. Proč ale nepochválil USA, že chtějí budovat jasné transatlantické spojenectví?
Tedy něčeho, co nebylo v žádném přídapě v české zahraniční plotice samozřejmé. Od roku 1998 se Česká republika reprezentovala při nejmenším nejasnými postoji a ve významných zahraničně-politických otázkách lze přirovnat až k „finlandizaci“ zahraniční politiky – nejasnost postojů, vyčkávání s postojem… Tento postoj je možné ilustrovat na následujících událostech: spojenecké bombardování Srbska v roce 1999, kdy několik týdnů po vstupu ČR do NATO nebyla vláda schopna vyjádřit svůj jasný postoj (ačkoli o plánech věděla před samotným uskutečněním) a dokonce se objevovaly hlasy o možném vystoupení z NATO (!). Další situací byla americké invaze do Iráku. V této souvislosti postoj tehdejší vlády (zejména ČSSD) nejlépe vyjadřuje úsloví „ani ryba, ani rak“. V případu Ústavní smlouvy si lze ukázat charakteristiku tehdejšího období – vláda se „nevyjádřila“.
Postoje vlád jsou velmi ovlivněny zahraničně-politickou profilací dvou největších stran. Evropský proud je zastáván ČSSD. Sociální demokracie se v poslední době profiluje v otázce vztahu USA EU jako zastánce konkurenčního vztahu na místo spolupráce. Prostředí EU nestimuluje a nenutí ČSSD k rozhodnosti a jasně definovaným postojům. V době, kdy je ČSSD opoziční stranou se projevila negační politika sociální demokracie i do otázek zahraničně-politického charakteru, ale domnívám se, že současná jasnější artikulace postojů je způsobena pouze působení ČSSD v opozici.
ODS reprezentuje transatlantický proud v české politice, který je např. patrný u snahy prosadit radar protiraketové obrany do českých Brdů. Prohlášení české vlády a zejména Karla Schwarzenberga nastalým mezinárodním otázkám se velmi liší od předchozích vlád. Jistou roli zde hraje i jistá transatlantická determinace, která se projevuje aktivními podněty z vnějšku. Současný aktivní přístup české vlády k mezinárodním otázkám je zcela jistě chvályhodný a doufám, že se současné vládě podaří zachovat současný styl, který bude aplikován i v budoucnu.
Dost mě udivuje kolik pozornosti se jí dostává. Nechápu, proč se bulharská a slovenská strana cítí urazena a proč je okolo tohoto díla tolik rozruchu. Mluví se o ní, jako o diplomatickém skandálu, podfuku...
Nejsou dnes na pořadu dnes důležitější problémy? Nemáme více řešit finanční krizi, plynovou krizi, krizi v Gaze a bůhví jakou ještě krizi? Myslím si, že lidé v dnešní době až příliš lpí na své národnosti. Není to jenom náhoda, že jste se narodili právě tady? Mohlo to být kdekoliv na světě, nebo jste se mohli s rodinou krátce po narození odstěhovat se svou rodinou do Mongolska. Kým by jste dnes byl? Čechem nebo Mongolem? Zájmy které země by jste hájil? Proč se každý tak bije do prs, že patří k nějakému národu. Kdyby jsme se dokázali povznést nad některé věci, kdyby se politici dokázali povznést nad některé věci, dnes by jsme asi jenom těžko definovali pojem etnický konflikt. Já jsem Slovenka, a ten salám s maďarskou trikolórou mě fakt nerajcuje...Proč by i měla? Ještě 20 let zpátky by byl býval autor perzekuovaný. Toto dílo by vlastně asi nikdy nebylo bývalo vzniklo. Dnes visí v politickém centru Evropy. Není to to, pro co všichni bojovali? Já myslím, že když se na to dívám z jiného úhlu pohledu, Entropa je vlastně důkazem toho, kam to až část Evropy za železnou oponou dotáhla. EUdebate2009.eu: Spice Up Your European Elections
katarina
ondra
Michal
Vitek