Staré dobré rčení praví, že v nouzi poznáš přítele. Současnou hospodářskou krizi lze s trochou nadsázky definovat jako nouzi a ten, kdo nouzí trpí, jsou státy z východní části EU (vztaženo pouze na EU). Již od podzimu minulého roku média informují a postupující řadě států, které požádaly o finanční pomoc MMF a EU – počínaje Litvou a konče Rumunskem. Kdo má ale být tím přítelem, který pomůže v nouzi? euro Než se pustím do zodpovězení zmíněné otázky je nutné zmínit, že problematika protekcionalismu, jak zmínil Vítek v minulém příspěvku, se zdá být nepříliš pravděpodobná, ale opak je pravdou. Pominu-li fakt, že uvedení faktického protekcionalismu by bylo z hlediska evropského práva protiprávní, tak by znamenalo poškození nejen států, které mají své hospodářství závislé na exportu, ale v konečném důsledku by výrazně poškodilo i země, které by protekcionalismus uplatnily. Na takové situaci by nejspíše nejvíce vydělali odpůrci neoliberalismu… Ve velkých ekonomických problémech se v za posledního půl roku ocitlo hlavně Lotyško, Maďarsko a nově o půjčku od MMF zažádalo i Rumunsko. Jedná se o země, které budou slavit 5leté výročí vstupu do EU. Maďarský premiér se na mimořádném summitu o hospodářské krizi pustil na velmi tenký let s výzvou o finanční pomoc středovýchodnímu regionu EU. Na jednu stranu byl tento návrh smeten ze stolu, ale hned druhým dechem se překvapivě německá kancléřka Merkelová zaručila, že pomůže postiženým státům. Lze to chápat jako pěkný dárek k 5. výročí… forint Neberme nyní právní rámec EU a zamysleme se nad principem tohoto gesta. Je správné, aby někdo cizí doplácel na nehospodárnou politiku např. Maďarska, o jehož fiskálních problémech se mluvilo již před více než rokem. Na jednu stranu byli jako viníci finanční krize označováni nezodpovědní bankéři, kteří nehospodárně nakládali se svěřenými prostředky? Proč nelze uplatnit stejný princip v případě „žehlení“ státních dluhů? Samozřejmě, že není řešením propadnutí Maďarska do velkých hospodářských problémů, ale toto lze hodnotit jako ukázkové neefektivní vynaložení obrovských finančních prostředků. Zatímco tahoun evropské ekonomiky (Německo) bude vynakládat nemalé prostředky k oživení ekonomiky, budou se v Maďarsku politické strany předhánět v populismu, kdo a co nabídne na řešení krize.

Z čistě technického hlediska by se prostředky vynaložené v rámci úsilí o oživené ekonomiky mohly využít efektivně např. ve vzdělání a vývoji, budou se tyto finance rozmělňovat lepením dluhů zemí, které si nebyly schopny uvědomit, že někdy může být i hůře.

A tak se pravděpodobně stane, že státy východní části EU poznají svého přítele (pravděpodobně Německo), který jim zaplatí účet za nezodpovědnou politiku minulých let. Doma budou hrdinové, že vyjednali pomoc „těch bohatých“, EU bude spokojená, že jsme si všichni navzájem pomohli, ale zdravý rozum bude jen mlčky zírat. Nezbude nic jiného, než hledat na takovéto skutečnosti pozitiva, která se bezesporu najdou…