Když přijedete do Německa, tak se vám v každém větším městě naskytne možnost návštěvy dvou hlavních obchodních domů – Karstadt a Kaufhof, které patří k typickým německým firmám stejně jako třeba automobilka Opel. Výběr není rozhodně náhodný. Na přelomu května a června se do sdělovacích prostředků dostaly první informace, že koncern Arcandor (pod něhož patří právě zmíněný řetězec obchodních domů Karstadt) je ve velmi tíživé finanční situaci a že je pravděpodobně pouze týden před vyhlášením insolvenčního řízení. Během onoho jednoho týdne se strhla přetahovaná mezi koaličními stranami, neboť koncern požádal o záruky státu ve výši 1,2 mld. eur a okamžitou hotovost v hodnotě 200 mil. eur s tím, že hrozí zánik 50 tisíc pracovních míst. Sociální demokraté byli ochotni jednat a třeba i státní záruky poskytnout (za jakých podmínek není v tuto chvíli důležité) a kacléřka Angela Merkelová (CDU) spolu s ministrem hospodářství Karlem Theodorem zu Gutenbergem (CSU) po pár dnech váhaní prohlásili, že tyto záruky neposkytnou z důvodu dlouhotrvajících problémů koncernu, které se objevily již v době před vypuknutím hospodářské krize). V reakci na toto prohlášení se jali zaměstnanci vyjádřit svůj nesouhlas s velmi pádným argumentem na transparentech: „My jsme také součástí německého hospodářství“, čímž reagovali na poněkud neobratné prohlášení kancelářky na adresu automobilky Opel. Státní podpora automobilce prý byla pouze výjimečnou situací, která byla způsobena hospodářskou krizí. Stávkující zaměstnanci měli bezpochyby pravdu – patří k jednomu z neodmyslitelnému znaku německého hospodářství a stejně tak mají pravdu, že problémy koncernu General Motors nebyly způsobeny pouze hospodářskou krizí, ale mimo jiné obrovskou velikostí koncernu a malou efektivitou v poměru k vynaloženým prostředkům. V každém případě si ale nejen německá vláda zadělala na pořádně horký problém. Arcandor pravděpodobně nebude posledním podnikem/koncernem, který se ocitne v průběhu krize v hospodářských problémech, čímž automaticky musí být položena otázka: kdo má na státní podporu vlastně právo? Bohužel vlády mají na výběr de facto ze dvou špatných možností, jak reagovat na krizi co nelépe (ve smyslu uspokojení lidu) a zároveň co nejefektivněji (ve smyslu zodpovědnosti za státní kasu). Pokusem naplnění děravého člunu sice v krátkém horizontu zažehnají krizi (tedy tu voličskou), ale již nebudou ti odpovědní při řešení dlouhodobých problémů, které souvisejí se stáním dluhem. Výměna člunu by byla bezesporu v blízké budoucnosti velmi bolestivá a vedlo by to pravděpodobně k nejedné změně vlády. Jsem si vědom toho, že to je bolestivé řešení „to nechat padnout“… Nastalá situace vyžaduje „za roh vidící“ vůdce hlavních ekonomických tahounů západní liberálních ekonomik, kteří by byli ochotni podstoupit riziko neobliby svých stran a co rozhodnout se o zahájit opravdovou léčebnou kůru svých ekonomik. Při vší úctě k těmto osobnostem, nenalézám nikoho, kdo by byl ochoten toto riziko podstoupit. Uvidíme…